Před několika lety jsme připravili letáček s litaniemi za svatého otce – které jsou litaniemi ke svatým papežům.
V této době, kdy se Církev modlí za volbu nového papeže, chceme tyto litanie nabídnout všem našim čtenářům alespoň v elektronické podobě.
Soubor PDF s litaniemi si můžete stáhnout ZDE. Doporučujeme tisk na formát A4 oboustranně.
Můj milý Walafrido,
když se Panna Maria naposled zjevila třem dětem ve Fatimě 13. října 1917, řekla jim: „Jsem Paní růžence.“ Matka Boží se mohla ve Fatimě představit jakýmkoliv ze svých slavných titulů, jimiž ji Církev ctí, ale rozhodla se říci „Jsem Paní růžence.“ Myslím, že právě modlitba růžence je způsob, kterým nás přesvatá Panna chce přivést blíže k sobě. V jejím Neposkvrněném Srdci existuje lék na jakýkoliv smutek, jež na nás může doléhat. Když si z důvodů známých pouze Bohu připadáme osamocení a uvěznění smutkem bez možnosti úniku, Maria sestupuje do tohoto smutku, aby nás posílila svou tichou přítomností.
Španělsky mluvící katolíci ctí la Virgen de la Soledad, Pannu Samoty, někdy také nazývanou Nuestra Señora de las Angustias, Panna Maria úzkostná. Tyto tituly, jimiž Marii uctívají, mají své kořeny ve zkušenosti. Ta, která bez ztráty naděje protrpěla samotu a sklíčenost Bílé soboty, neslyšně vchází do tajných míst, kde osamoceni truchlíme, a beze slov nám nabízí útěchu své přítomnosti.
Naučil jsem se, milý Walafrido, že když vytrvám v modlitbě růžence, i když nezažiji žádnou okamžitou úlevu, Maria je se mnou v mém smutku. Kdykoliv Kristus trpí ve svých údech, i v těch nejmenších, Maria je v nich přítomná. Nebojí se temnoty. I když nabízí pomoc daleko převyšující naše představy, někdy klade všechny léky stranou a přichází jen proto, aby prostě byla s námi. Stejně tak, když všechny jiné léčby přicházejí vniveč, vždy je zde jeden lék, jež nikdy nezklame: utíkat se k Marii. Některé druhy skleslosti jsou odolné vůči všem lékům, s výjimkou uchýlení se k Marii. To je alespoň má zkušenost. Znáš báseň Paula Claudela La Vierge à midi? Úvodní verše této básně vyjadřují něco z toho, co se pokouším říci:
Je poledne. Vidím kostel otevřen. Je třeba vejíti. Vcházím.
Matko Ježíše Krista, modlit se nepřicházím.
Nemám co podávat, nemám oč prosit v touze.
Přicházím, Matko, na tebe hledět pouze.
Plakat blahem a na tebe hledět,
že jsem tvůj syn a že jsi tady, vědět.
Svatý Jan Kasián dobře znal onen druh smutku, jež člověka znenadání a nevysvětlitelně přepadne. Člověk má pocit, že se mu všechno docela dobře daří a najednou je všechno špatně. Takto to popisuje svatý Jan Kasián:
Jindy se však do této zhouby řítíme, aniž nás k tomu pohánějí nějaké zřejmé příčiny. Z ponoukání prohnaného nepřítele nás najednou tísní takový zármutek, že nemůžeme s obvyklou přívětivostí přijmout ani návštěvu lidí nám milých nebo lidí, které potkat potřebujeme. Ať k nám při běžné rozmluvě pronesou cokoliv, budeme to pokládat za nevhodné a zbytečné. Nedočkají se od nás žádné vlídné odpovědi, protože naše srdce bude plné žlučovité trpkosti.
Více než sedm set let po svatém Janu Kasiánovi, anglický opat, svatý Aelred z Rievaulx (1110–1167) takto popisuje smutek, jenž jej přepadl, a lék, který objevil v Božím slově:
Jak často, dobrý Ježíši, se den nachyluje k večeru, jak často se denní světlo drobné útěchy ztrácí před temnou nocí nesnesitelného zármutku? Všechno se v mých ústech mění v popel, kamkoliv se podívám, vidím hromadu starostí. Když ke mně někdo promluví, téměř neslyším, když někdo zaklepe, takřka to nevnímám. Mé srdce zkamenělo, můj jazyk zdřevěněl, mé oči vyschly. Co pak?
Svatý Aelred nalezl útěchu v tom, čemu říká pole Písma svatého. Ačkoliv opat z Rievaulx v tomto úryvku výslovně nezmiňuje Matku Boží, věděl velice dobře, že nikdo nemůže kráčet v polích Písma, aniž by se setkal s Marií, s novou Rebekou, celou krásnou, plnou milosti. Tak jako Maria je plna Slova, tak je i Slovo plné Marie.
Svatý Aelred píše:
Co pak? Vyjdu do polí abych rozjímal. Znovu pročítám svatou knihu. Zaznamenávám své myšlenky, a najednou mi běží vstříc Rebeka a s ní světlo, jenž je tvou milostí, dobrý Ježíši, jež rozhání chmury, zahání smutek, boří mou zatvrzelost. Brzy pak se vzdechy mění v slzy, které doprovází nebeská radost. Nešťastni jsou ti, kdo utlačováni na duchu, nekráčejí v těchto polích a nenalézají tuto radost.
Svatý růženec je, milý Walafrido, způsob, jímž se můžeme procházet poli Písma svatého. Tajemství svatého růžence nám připomínají, jak náš Pán o sobotě procházel přes pole. „Jeho učedníci měli hlad, a proto začali trhat klasy a jíst“ (Mt 12,1). Když odříkáš své Zdrávasy, Walafrido, a procházíš se polem Písem od jednoho tajemství k druhému, nezapomeň tu a tam utrhnout nějaký klas a jíst. Tak nalezneš pomoc, kterou Ti přesvatá Panna posílá do cesty, aby tě posílila na a zahnala tvůj smutek.
Titul Milý Walafrido – Dopisy duchovnímu synu můžete zakoupit ZDE.
Filosofické dílo významného německého fenomenologa Dietricha von Hildebranda je české čtenářské obci dosud málo známé. Důvodů je více. Asi nejvýznamnějším z nich je skutečnost, že raná fenomenologie, k jejímž představitelům von Hildebrand patřil, stála v celosvětovém měřítku dlouhou dobu ve stínu Husserlovy transcendentální fenomenologie, později Heideggerova tázání po bytí a francouzské fenomenologické tradice (J.-P. Sartre, M. Merleau-Ponty, E. Levinas, aj.). Recepce fenomenologie u nás odráží tento celosvětový trend. Významná je rovněž okolnost, že Jan Patočka, který měl hlavní zásluhu na zdomácnění fenomenologie v našem prostředí, se orientoval především na myšlení pozdního Husserla a Heideggera. Z rané fenomenologie recipoval, zdá se, pouze Ingardena a Schelera. Tyto a další důvody způsobily, že zatím neexistují české překlady von Hildebrandových hlavních filosofických děl. Přeloženy byly dosud pouze dva pozdní von Hildebrandovy texty k pokoncilnímu vývoji v katolické církvi[1]
Biografie D. von Hildebranda, kterou má nyní čtenář k dispozici, je onou pověstnou vlaštovkou, která jaro nedělá. Snad ale podnítí vznik dalších překladů autora, který je dnes vysoce aktuální nejen jako náboženský myslitel, fenomenolog, a filosofický personalista, ale i jako odvážný a pronikavý kritik nacismu v době, kdy mnozí jeho hrozbu neviděli, vidět nechtěli, nebo se báli o ní veřejně mluvit. Druhá část knihy líčí příběh muže, který byl jako jeden z mála schopen toto nebezpečí rozeznat a veřejně na něj upozorňovat.[2] Člověka, jehož nástup nacistů k moci donutil odejít z Mnichova do rakouského exilu, odkud v intelektuálním odporu pokračoval. Muže, který byl po anšlusu Rakouska a bleskové porážce Francie nucen se skrývat, dokud se mu shodou šťastných okolností nepodařilo z Evropy uprchnout. Jeho dramatická pouť skončila v New Yorku, kde žil a působil jako profesor na jezuitské Fordham University až do své smrti v r. 1977. Von Hildebrandův životní příběh je dnes opět vysoce aktuální. Fašismus je totiž v podobě putinovského Ruska stále živý a opět ohrožuje západní liberální demokracie.[3]
Inspirující však není pouze von Hildebrandův postoj vůči nacismu a jeho kritika národně socialistické ideologie. Zajímavé je rovněž sledovat filosofické a náboženské kořeny tohoto postoje a kritiky. Ty čtenáři odhaluje první část publikace. Obsahuje von Hildebrandovy vzpomínky na mládí (1889–1906), univerzitní roky (1906–1914) a první poválečná léta. Setkáváme se v nich s chlapcem, později mladým mužem, jehož láska k filosofii vedla k názorovému rozchodu s otcem. Von Hildebrandův otec, Adolf von Hildebrand, byl významný umělec a autor knihy o formě ve výtvarném umění.[4] Na rozdíl od svého syna však nepovažoval filosofii za „seriózní intelektuální záležitost“. Přesto nakonec synovu profesní volbu přijal a finančně jeho studium podporoval. Toto studium se začíná v domovském Mnichově, kde tou dobou již existoval fenomenologický kroužek kolem A. Pfändera, a pokračuje v Göttingen přímo u zakladatele fenomenologie Edmunda Husserla. Memoáry přináší pozoruhodný obraz řady klíčových postav raného fenomenologického hnutí, zejména Maxe Schelera, kterého s o patnáct let mladším von Hildebrandem pojilo úzké přátelství.
Hlubokou ránu rozvoji fenomenologie způsobila první světová válka. Adolf Reinach, který měl mnohem větší formativní vliv na skupinu Husserlových předválečných studentů než sám Husserl, padl na frontě. Von Hildebrand během války pracoval v nemocnici jako asistent lékaře a po nocích psal svou habilitaci Mravnost a mravní poznání hodnot. Po válce se habilitoval na Mnichovské univerzitě a působil tam jako soukromý docent. Toto období však nebylo vyplněno pouze akademickou prací. Von Hildebrand těsně před válkou konvertoval ke katolictví. Z nadšeného konvertity se postupně stal významný katolický autor a organizátor večírků, na nichž se diskutovaly náboženské a filosofické otázky. Z těchto diskuzí vznikly na přelomu dvacátých a třicátých let knihy s náboženskou tematikou: Čistota a panenství (1927), Manželství (1929) a Liturgie a osobnost (1933). Po filosofické stránce se von Hildebrand v této době věnoval především filosofii společenství. Plodem tohoto úsilí byla do té doby jeho nejobsáhlejší filosofická kniha Metafyzika společenství (1930). Slibně započatá akademická kariéra, možnost být součástí tehdejšího bohatého kulturního a intelektuálního života bavorské metropole – o to vše von Hildebrand přichází zmíněným odchodem do exilu kvůli názorovému střetu s nacismem.
Von Hildebrandovy vzpomínky nebyly původně psány jako text určený k zveřejnění. Von Hildebrand je psal pro svou ženu Alici. Požádala jej o to, protože jí bylo líto, že se svým o mnoho let starším mužem nemohla sdílet léta jeho mládí. Alice von Hildebrand z těchto materiálů vybrala vzpomínky, které jsou vhodné pro publikaci, místy je doplnila, opoznámkovala a zaujala narativní roli vypravěče, takže to, co bylo zřejmě v originálních materiálech vyprávěním v první osobě, je nyní vyprávěním o von Hildebrandovi. Přeji čtenářům, aby propadli kouzlu těchto memoárů a aby je četli tak, jako kdysi já – jedním dechem.
Prof. Martin Cajthaml, Ph.D., CMTF UPOL
[1] Von Hildebrand, Trójský kůň ve městě Božím, Olomouc: Matice Cyrilometodějská, 1999; týž, 25 let „Humanae Vitae“ jako znamení odporu, Olomouc: Matice Cyrilometodějská, 1999.
[2] Von Hildebrandův protinacistický odboj je podrobně zdokumentován i v dalších memoárových výběrech doplněných o von Hildebrandovy texty kritizující nacistickou ideologii. Srv. Von Hildebrand, D., My Battle Against Hitler. Faith, Truth and Defiance in the Shadow of the Third Reich. Translated and edited by John Henry Crosby with John F. Crosby, Image: New York, 2014; Wenisch, E., ed. Dietrich von Hildebrand. Memoiren und Aufsätze gegen den Nationalsozialismus 1933–1938, Mainz: Matthias Grünewald Verlag, 1994.
[3] Srv. k tomu vysoce zajímavou přednášku amerického historika Stephena Kotkina na https://www.youtube.com/watch?v=0tXvLJXkFFg. Samozřejmě, že nelze identifikovat fašismus a nacismus. Stejně není možné ztotožňovat současné autoritářské režimy s italským fašismem jako historickým fenoménem. Na druhou stranu, jak připomíná Kotkin, nelze přehlédnout řadu společných znaků mezi nacismem a fašismem a současnými autoritářskými režimy jako je Putinovo Rusko.
[4] Von Hildebrand, A., Das Problem der Form in der bildenden Kunst, Strassburg, 1893. Adolf von Hildebrand byl autorem řady významných staveb v Mnichově. Za své zásluhy získal šlechtický titul. Rodinná vila postavená podle jeho plánů je dnes veřejně přístupná. Jsou v ní vystavena von Hildebrandova umělecká díla (https://de.wikipedia.org/wiki/Hildebrandhaus).
Krátka ukázka z knihy bl. Johna H. Newmana Ztráta a zisk – příběh konvertity. 
„Pověz mi, když máme všichni hledat pravdu, myslíš si, že ji členové anglikánské církve hledají tak, jak to všem hledajícím přikazuje Písmo? Vzpomeň si, jak velice vážně hovoří Písmo o usilovnosti objevování pravdy, námaze při jejím odhalování, povinnosti po ní žíznit. Nevěřím, že většina anglikánských duchovních, většina oxfordských studentů, rektorů kolejí, učitelů (přes všechny dobré vlastnosti, které rozhodně nechci popírat) někdy hledala pravdu. Brali, co našli, a žádný soukromý úsudek vůbec nepoužili. Nebo, pokud soudili, dělali to nejvágnějším, nejpovrchnějším možným způsobem; případně nahlédli do Písma jen proto, aby tam našli důkazy toho, pod co se byli povinni podepsat, tak jako absolventi pod Články víry. Pak si nad skleničkou vína vykládají o tom či onom příteli, který ,odpadnulʼ, odsuzují ho a podsouvají mu důvody, které k tomu údajně měl.“ Charles pohlédl na noviny ležící na stole. „Jenže kdo bude mít spíš pravdu: ten, kdo věnoval léta hledání pravdy, pravidelně se modlil o vedení a využil všech prostředků, které měl, aby našel odpovědi, nebo ti, kteří sedí pohodlně doma za pecí? Ne, ne, ti mohou řečnit o hledání pravdy a povinnosti soukromého úsudku, ale sami nikdy nehledali, nikdy ten úsudek neuplatňovali. Jsou tam, kde jsou, ne proto, že je tam pravda, ale proto, že tam jsou, neboť je to prý jejich ,prozřetelnostní poziceʼ, a nadto je to pohodlné.“ (III,5)
Knihu objednávejte zde.
Přinášíme Vám ukázku z knihy Bryana Houghtona Juditin kříž, která v těchto dnech vychází v nakladatelství Hesperion. Knihu lze objednat v našem e-shopu, kde se rovněž dočtete více informací o autorovi. 
Na víku tuctového zásuvkového prádelníku ležel dřevěný polychromovaný vysoký reliéf z doby kolem roku 1520. Představoval Ukřižování a malí andílci na něm zachytávali krev z pěti ran Kristových do roztomilých malých kalíšků. Do popředí plasticky vystupovaly postavy Panny Marie a svatého Bruna. Pozadí tvořil basreliéf nějakého horského městečka. Celý reliéf byl poměrně velký: asi metr a půl na výšku a metr na šířku.
Judith byla ohromena. Být to někde v muzeu, pečlivě by si ho prohlédla, ale narazit na něco takového ve vetešnictví bylo prostě neuvěřitelné. „Kolik stojí tohle?“ zeptala se.
„Spoustu peněz, slečno. Sám jsem za to musel zaplatit padesát liber. Pod šedesát jít nemůžu. Musel jsem to dostat dolů ze zdi a odvézt si to. Ale když vidím, jak jste mladá, nechám vám to za pětapadesát.“
„Vezmu si to. Odkud to pochází?“
„V Shellinghamu žila jedna stará dáma. Skutečná dáma to byla. Patřila k těmhle katolíkům a měla doma oratoř, tak tomu říkaj. Umřela a všechny její věci se prodaly. Panečku, něco z toho zařízení
vyneslo pěknou sumičku! V jednom kuse sem chodili kupci z Londýna a Readingu. Ale o tyhle náboženský krámy nikdo nestojí – to už vyšlo z módy. Sám jsem bohabojnej člověk a povídám si, že mě nezabije, když obětuju pět pětek pro Ježíše. Tak za pětapadesát je to vaše.“
***
Jako vzdělaná mladá žena i jako studentka historie Judith o katolicismu nevyhnutelně něco věděla: papežská neomylnost, kardinálové, reálná přítomnost, zpověď, odpustky a tak podobně – věci, které vypadaly naprosto odtržené od reality. Tyto vědomosti jí však v praxi moc nepomohly. Především nebyla zvyklá chodit do kostela, a tak přišla na mši příliš brzy. Nebyl tam nikdo, kdo by jí poskytl nápovědu. Něco se dělá se svěcenou vodou. Namočila do ní ruku v rukavičce, ale dospěla k závěru, že rukavička se má patrně sundat. Ponořila dlaň do kropenky, ale ručník si nevzala a tady žádný nebyl. Mávala kolem sebe rukou, dokud jí neoschla. Pokleknout před svatostánkem: to by mělo být dost snadné. Ano, ale na které koleno, pravé, nebo levé? Po dlouhém přemýšlení klekla na obě, jedno po druhém. Potom nastal neřešitelný problém, kam se vrtnout. Kéž by byl kostel plný a ona mohla stát nenápadně vzadu.
Jenomže byl prázdný. Zůstat stát by bylo hrozně nápadné. V tom mizerném baráku nebyly žádné sloupy, za nimiž by se dalo příhodně schovat. A dále, jsou místa rezervovaná? Je tu nějaká zvláštní lavice pro nekatolíky? Chystala se odejít, když dovnitř vpadla hlučná rodina a zablokovala jediný východ. Starší děti dostaly mince a mladší lepkavá cukrátka. Za nimi se dovnitř tlačila skupina, která zaplňovala malé nádvoří. Poznala jednu dívku z koleje, kterou obzvlášť neměla ráda, takže si nemohla razit cestu ven, aby se s ní nepotkala. Následovala tedy hlučnou rodinu a usadila se hned za ni.
***
Úterý 18.00. U otce. Je bezva. Neuvěřitelně mužný: mužnost z něj přímo vyzařuje. Musel bývat ohromně pohledný; protáhlý obličej, kudrnaté bílé vlasy, černé oči. Pokoj plný knih, papírů, prachu. Spousta zbožných obrazů, ale žádný vkus. Kožešinové pantofle. Krásné ruce: spíš citlivé než rozhodné.
„Tak tedy, milá slečno, jak se jmenujete a jakého jste vyznání?“
„Jmenuji se J. M. a jsem školního vyznání: chození do kaple, zpívání a chichotání.“
„A jakého vyznání je vaše rodina?“
„Otec je nepokřtěný baptista a všechna náboženství považuje za kecy. Matka je anglikánka a do kostela chodí, když chce naštvat otce. Můj bratr John je docela zbožný, a když se vyskytne v Anglii, zajde i na večerní pobožnost.“
„A proč jste se rozhodla stát se katoličkou?“
„Nevím – ale jako bych měla nějaká vodítka: a) koupila jsem si krucifix a chci vědět, oč tam doopravdy jde, b) potkala jsem chlapce, který je moc, moc milý, a je to katolík, c) byla jsem na vaší mši: není z tohoto světa.“
Znělo to dost chabě, tak jsem dodala:
„d) Studuji dějiny středověku: plno papežů, biskupů, opatů, světců i darebáků, kteří brali náboženství vážně. Nemohli ty obrovské katedrály a kláštery vybudovat jen tak pro legraci. Co za tím vším je?“
***
Protože Roughamovi byli váženou, odedávna katolickou rodinou, která v šestnáctém století zrodila mučedníka, v sedmnáctém kardinála a v osmnáctém ctihodnou Boží služebnici, a protože Edmund a Judith byli navíc novomanželé, byla pro ně zařízena soukromá audience u papeže. Bohužel to nevěděli, když odjížděli z Anglie, a nevzali si s sebou vhodný oděv, černé večerní šaty s dlouhými rukávy pro Judith a frak pro Edmunda, třebaže audience byla v deset dopoledne. Museli si oblečení vypůjčit. Juditiny šaty byly s drobnými úpravami jakž takž ucházející, ale Edmundův frak byl vybledlý stářím, oblýskaný od čištění a střižený tak, aby se do něj vešel gentleman s objemem pasu oproti Edmundovi více než dvojnásobným.
„Papeži to musí připadat ohromně směšné,“ řekl Edmund, „vidět každý den různé obličeje objevující se ve stejném obalu.“
„Řekla bych, že se na laiky dívá zhruba stejně jako my na kněze. Totéž staré roucho bez ohledu na to, kdo v něm vězí,“ odpověděla Judith.
Každopádně přišli včas a byli náležitě uvedeni do nevelkého předpokoje stěží dvanáct krát dvanáct metrů, přes nějž měl papež procházet. Nemuseli čekat dlouho. Na znamení, které jim dal kulaťoučký monsignor, poklekli. Vstoupil papež Pius XII.
Nebyl tak vysoký, jak vypadal na fotografiích, ale právě tak vyzáblý. Černé oči mu plály. Bylo to zanícení? Byla to bolest? Měl ve zvyku dívat se skrze vás, vůbec na vás nesoustředit pohled. Pěkný orlí nos se podobal tomu, jaký asi bude mít Edmund v jeho věku. Ale ta ústa! V klidu se zdála být beztvará a melancholická, téměř rybí, ale dokázala se stočit do jakéhokoli tvaru a náhle se usmát nevinně jako dítě. A konečně ruce, nejkrásnější, jaké Judith kdy viděla. Edmund měl pěkné, aristokratické ruce, ale tak krásné jako papežovy nebyly.
Přistoupil k místu, kde klečeli, a prsty si pohrával s kartičkami, na nichž měl bezpochyby údaje o lidech, jimž poskytoval audience. Jeho angličtina byla úplně plynná, třebaže měla nečekaný americký přízvuk.
„Pan a paní Roughamovi. Pocházíte ze staré katolické rodiny.“ Nepřítomným pohledem se díval do věčnosti. „Vaše rodina jistě velice trpěla. K vašim předkům patří beato Gregorio. Snášet utrpení sám, okamžik za okamžikem, je snadné. Ale trpět se svou ženou, s dětmi, beznadějně, z generace na generaci, to je to, co dokázali angličtí katolíci. Jsou drazí Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu i srdci našemu.
Paní Roughamová, jste novomanželka. Pomodlíme se obzvlášť za to, abyste měla mnoho dětí, které dokážou snášet utrpení, které necouvnou před křížem. Lidé se přestali dívat na kříž. Kněží ho vyženou ze svých kostelů. Vy se na něj dívejte. Své děti naučte se na něj dívat.
Z milosti Boží pronásledování katolíků v Anglii skončilo, ale utrpení nemá konec. Zjistíte, že nepřítel je uvnitř Církve, ne venku. Z naší vyvýšené pozice na vrcholu Skály ho vidíme přicházet. Budete trpět víc než vaši předkové, pane Roughame, ale oni vám musejí zůstat příkladem. Člověk má jen jednu vznešenost: ušlechtile nesené utrpení.“
Souhlasil zpovědník, souhlasil i biskup. Vydal jsem se o prázdninách pěšky z Litoměřic do Lisieux, abych se Terezce tam daleko v Normandii omluvil a také, abych se – dočasně odbřemeněn od všeho nepodstatného – krok za krokem učil věřit v její škole.
Na cestu jsem si kromě trochy oblečení, několika okopírovaných stránek z autoatlasu, Nového zákona a Dopisů kněžím misionářům nebral nic, ani jídlo, ani peníze. Ta, k níž jsem chtěl kráčet, napsala, že „stačí uznat svou nicotu a odevzdat se jako dítě do Boží náruče.“ Rozhodl jsem se ji poslechnout. Půjdu s prázdnýma rukama, prosit budu jen o vodu a nocleh, ale kromě nabídky svezení směrem k cíli přijmu vše, čím by mě kdo chtěl obdarovat. Budu na všechno říkat „ano“, budu říkat „děkuji“ a zbytek se ukáže cestou.
*
Kostel v městečku byl otevřený, mše svatá se konala, varhany zněly, hojně přítomní lidé se modlili a místní Ind uměl německy. Byl to františkán, jehož hábit mě potěšil tím víc, že byla zrovna památka Františkovy duchovní sestry, svaté Kláry. Nemohl mě však přijmout, neboť byl – jak jinak – prázdninovou výpomocí.
Nicméně opět se v sakristii vyskytla žena, která se postarala. Před kostelem na ni čekal elegantní manžel, jenž jí vtiskl polibek a kytku.
„Tohle je poutník a bude u nás spát,“ řekla paní Klára. Měla dnes svátek.
„Fajn,“ odvětil manžel.
*
Schoval jsem se lijáku na zpustlé autobusové zastávce, a nemaje příbor snědl rizoto od Itala lékařskou špachtlí do krku, která, nevím proč, vězela v mé lékárničce. Zatímco nepřestávalo pršet, provedl jsem soupis proviantu: zbývá mi patnáct rozinek a sto gramů ovesných vloček. Nakonec jsem se, déšť nedéšť, rozhodl rozchodit chmuru s růžencem v ruce. Drmolil jsem desátek za desátkem a cestou míjel opuštěné vily s vymlácenými okny, vily na prodej jako stvořené k natáčení duchařských hororů. Zdálo se, že tuhle krajinu už dávno opustili lidé a nejen oni – život. Dokonce i divočák, který si s vyplazeným jazykem spokojeně hověl rozvalen přes cyklostezku, byl už zdechlý.
*
Šel jsem pak svítáním k západu, slunce mě hladilo do zad a zdálo se mi, že jsem potkal na cestě Pána, ale nešel mým směrem, nýbrž naopak. I otázal jsem se ho: „Quo vadis, Domine?“
Odvětil, že jde na východ, že na něj prý čekají v Číně a Tichomoří, v Indii a Africe, a že tedy půjde tam. Tady příliš dlouho obcházel a klepal u dveří, ale nebyl zájem. Nabízeli mu chléb, ale nezdálo se, že ho potřebují. Neměli pro něj hlad, a proto půjde jinam sytit sám sebou jiné.
„Ale vždyť tě mnozí vzývají, vždyť tě chtějí.“
On však řekl: „Ne mě, jen něco mého.“
*
Dobloumal jsem labužnickým tempem až k bazilice, která počátkem dvacátého století vyrostla nad městem jako symptom onoho „uragánu slávy“, který po Terezčině smrti zavanul katolickým světem. S pocitem, že už mám odchozeno, jsem se odebral do šera prozářeného pouze stovkami děkovných a prosebných svíček – a děkoval jsem a prosil. Děkoval za čtyřicet dnů prozřetelnostní péče, za čtyřicet nocí, kdy se mě pokaždé někdo ujal, za chvíle nestrávené tam venku ve tmě. A prosil za to, abych se vynořil ze všech těch zmatků, které se putováním přeci jen nezdařilo zahnat. Vnějším temnotám jsem unikl, ale teď mě potkaly ty vnitřní. Každý večer mi lidé otvírali dveře, ale teď Pán domu neotvírá a mně se náhle tak zoufale nechce zůstat na prahu a čekat.
(Ukázky z knihy P. Štěpána Smolena: Cesta na Západ. Po stopách ochočeného Boha. Vychází v nakladatelství Hesperion 20. září 2018.)
Zbytečný kněz
Milý Walafrido
Katechismus duchovního života
Deníky (1973–1983)
Dietrich von Hildebrand: Duše lvaČeská republika
Slovenská republika
