Blog
S příchodem podzimu přináší Hesperion dva nové tituly. Oba vyjdou 20. září 2018, již nyní si je však můžete v našem e-shopu předobjednat.
Prvním je kniha P. Štěpána Smolena Cesta na Západ. Po stopách ochočeného Boha 
– o pouti (nejen) za sv. Terezičkou do Lisieux.
Do Lisieux poutní cesty nevedou – nejde se tam přes pohoří a skrz hvozdy, ale prostředkem lidské každodennosti, nevelkolepými krajinami, které člověk neuznal za hodné prochození, krajinami všedními, o kterých se nepíšou knížky, krajinami přehlíženými, co připomínají holky nikdy nevyzvané k tanci, krajinami podobnými té, za níž putuji. Copak je možné přijít k Terezce jinak než malou cestou?
*
Mohla to být jedna z těch běžných poutí bez peněz po Evropě, na jaké se vydávají kající bohoslovci poté, co v mládí urazili domněle sladké světice. Mohla, kdyby na cestě do Francie nepřekážel jeden podkrušnohorský statek a v něm vzpomínka na Anežku – ženu, jež máchala mrkví jako mečem a stínala hlavy nedověrcům. Z výpravy vpřed duchovně dýchavičnou Evropou se tak stala též výprava zpátky – do dob, než nejvýmluvnější obhájkyně víry zmlkla a zmizela.
Formát B5, 208 stran, měkká šitá vazba.
Běžná cena 249,- (v e-shopu 199,-)
Dalším titulem je výběr modliteb z knihy In sinu Jesu – V tichu před Pánem. Ve formě brožurky zde naleznete Koruknu odčiňování, další modlitby z původního vydání knihy, ale také modlitbu Křížové cesty. Vše v kapesním formátu (A6), 64 stran.
Vedle české verze připravujeme i slovenský překlad těchto modliteb, předpokládané datum vydání v první polovině října.
Ukážky kníh
Souhlasil zpovědník, souhlasil i biskup. Vydal jsem se o prázdninách pěšky z Litoměřic do Lisieux, abych se Terezce tam daleko v Normandii omluvil a také, abych se – dočasně odbřemeněn od všeho nepodstatného – krok za krokem učil věřit v její škole.
Na cestu jsem si kromě trochy oblečení, několika okopírovaných stránek z autoatlasu, Nového zákona a Dopisů kněžím misionářům nebral nic, ani jídlo, ani peníze. Ta, k níž jsem chtěl kráčet, napsala, že „stačí uznat svou nicotu a odevzdat se jako dítě do Boží náruče.“ Rozhodl jsem se ji poslechnout. Půjdu s prázdnýma rukama, prosit budu jen o vodu a nocleh, ale kromě nabídky svezení směrem k cíli přijmu vše, čím by mě kdo chtěl obdarovat. Budu na všechno říkat „ano“, budu říkat „děkuji“ a zbytek se ukáže cestou.
*
Kostel v městečku byl otevřený, mše svatá se konala, varhany zněly, hojně přítomní lidé se modlili a místní Ind uměl německy. Byl to františkán, jehož hábit mě potěšil tím víc, že byla zrovna památka Františkovy duchovní sestry, svaté Kláry. Nemohl mě však přijmout, neboť byl – jak jinak – prázdninovou výpomocí.
Nicméně opět se v sakristii vyskytla žena, která se postarala. Před kostelem na ni čekal elegantní manžel, jenž jí vtiskl polibek a kytku.
„Tohle je poutník a bude u nás spát,“ řekla paní Klára. Měla dnes svátek.
„Fajn,“ odvětil manžel.
*
Schoval jsem se lijáku na zpustlé autobusové zastávce, a nemaje příbor snědl rizoto od Itala lékařskou špachtlí do krku, která, nevím proč, vězela v mé lékárničce. Zatímco nepřestávalo pršet, provedl jsem soupis proviantu: zbývá mi patnáct rozinek a sto gramů ovesných vloček. Nakonec jsem se, déšť nedéšť, rozhodl rozchodit chmuru s růžencem v ruce. Drmolil jsem desátek za desátkem a cestou míjel opuštěné vily s vymlácenými okny, vily na prodej jako stvořené k natáčení duchařských hororů. Zdálo se, že tuhle krajinu už dávno opustili lidé a nejen oni – život. Dokonce i divočák, který si s vyplazeným jazykem spokojeně hověl rozvalen přes cyklostezku, byl už zdechlý.
*
Šel jsem pak svítáním k západu, slunce mě hladilo do zad a zdálo se mi, že jsem potkal na cestě Pána, ale nešel mým směrem, nýbrž naopak. I otázal jsem se ho: „Quo vadis, Domine?“
Odvětil, že jde na východ, že na něj prý čekají v Číně a Tichomoří, v Indii a Africe, a že tedy půjde tam. Tady příliš dlouho obcházel a klepal u dveří, ale nebyl zájem. Nabízeli mu chléb, ale nezdálo se, že ho potřebují. Neměli pro něj hlad, a proto půjde jinam sytit sám sebou jiné.
„Ale vždyť tě mnozí vzývají, vždyť tě chtějí.“
On však řekl: „Ne mě, jen něco mého.“
*
Dobloumal jsem labužnickým tempem až k bazilice, která počátkem dvacátého století vyrostla nad městem jako symptom onoho „uragánu slávy“, který po Terezčině smrti zavanul katolickým světem. S pocitem, že už mám odchozeno, jsem se odebral do šera prozářeného pouze stovkami děkovných a prosebných svíček – a děkoval jsem a prosil. Děkoval za čtyřicet dnů prozřetelnostní péče, za čtyřicet nocí, kdy se mě pokaždé někdo ujal, za chvíle nestrávené tam venku ve tmě. A prosil za to, abych se vynořil ze všech těch zmatků, které se putováním přeci jen nezdařilo zahnat. Vnějším temnotám jsem unikl, ale teď mě potkaly ty vnitřní. Každý večer mi lidé otvírali dveře, ale teď Pán domu neotvírá a mně se náhle tak zoufale nechce zůstat na prahu a čekat.
(Ukázky z knihy P. Štěpána Smolena: Cesta na Západ. Po stopách ochočeného Boha. Vychází v nakladatelství Hesperion 20. září 2018.)
Blog
Drazí poutníci do Chartres,
„Světlo přišlo na svět,“ říká nám dnes Pán Ježíš v Evangeliu, „ale lidé měli raději tmu než světlo“ (Jan 3,19). A co vy, milí poutníci, přijali jste jediné Světlo, které neklame, totiž světlo Boží? Tři dny jste putovali, modlili se, zpívali, snášeli slunce i déšť. Přijali jste do svého srdce světlo?
Zřekli jste se skutečně tmy, rozhodli jste se následovat Ježíše, který je světlem světa? Milí přátelé, dovolte mi, abych vám položil tuto radikální otázku, protože není-li Bůh naším světlem, je všechno ostatní zbytečné. Bez Boha je všechno temnotou. Bůh přišel k nám, stal se člověkem, zjevil nám jedinou spasitelnou pravdu. Zemřel, aby nás vykoupil z hříchu. A o Letnicích nám seslal Ducha svatého; dal nám světlo víry, ale my máme raději tmu.
Rozhlédněme se kolem sebe. Západní společnost se rozhodla pro uspořádání bez Boha, a teď je vydaná napospas klamným pozlátkům konzumismu, zisku za každou cenu a zuřivého individualismu. Svět bez Boha je světem temnoty, lži a sobectví.
Bez Božího světla je západní společnost jako kymácející se loďka za noci. Už nemá dost lásky na to, aby přijímala děti, chránila je už v lůně matky, ochraňovala je před agresí pornografie. Zbavená Božího světla si už nedokáže vážit svých starých lidí, doprovázet nemocné ke smrti, udělat místo těm nejchudším a nejslabším. Je vydaná temnotám strachu, smutku a osamění. Nemůže už nabídnout nic než prázdnotu a nicotu.
Umožňuje bujení těch nejšílenějších ideologií. Západní společnost bez Boha se může stát kolébkou etického a mravního terorismu, nakažlivějšího a ničivějšího než terorismus islamistů. Pamatujte, že Pán Ježíš nám říká: „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo – duši zabít nemohou. Spíše se bojte toho, který může zahubit v pekle duši i tělo“ (Mt 10,28).
(Pokračování textu…)
Blog
Přinášíme Vám text přednášky Roda Drehera, autora knihy Benediktova cesta během návštěvy v ČR ve dnech 12.-15. března 2018. Záznam pražské prezentace můžete shlédnout ZDE.
V angličtině máme ustálené rčení: “Číst nápis na zdi.“ Znamená to vnímat znamení blížící se katastrofy. Výraz pochází z knihy Daniel v hebrejské bibli. Tam čteme o babylonském králi Belšazarovi, který uspořádal velkolepou slavnost a pije při ní z posvátných nádob, ukradených z židovského chrámu v Jeruzalémě. Během slavnosti se objeví tajemná ruka a píše vzkaz na zeď přímo před králem a jeho hosty. Král si zavolá hebrejského proroka Daniela a žádá ho o výklad nápisu. Podle proroka vzkaz znamená, že Bůh odsoudil Belšazara za jeho hříchy a chystá se předat jeho království nepřátelům. Té noci Belšazar zemře a jeho nepřátelé skutečně obdrží jeho království. Dnes čteme takový nápis na zdi západní civilizace. Znamení času předpovídající budoucnost jsou každý den jasnější – a musíme mít odvahu je číst a jednat podle toho, co nám říkají.
Aby se věrní křesťané připravili na to, co přichází, musejí zásadně, radikálně změnit způsob, jak žijí. Domnívám se, že nám, věřícím ve světě, nabízí praktickou pomoc benediktinské mnišství. Volbu, před níž dnes všichni stojíme, nazývám „Benediktovou cestou“.
(Pokračování textu…)
Blog
(ukázka z knihy Roda Drehera: Benediktova cesta. Hesperion, 2018)
Podle tradičního křesťanského názoru jsou pravda, dobro a krása objektivní skutečn
osti, Boží vlastnosti, a proto jsou vepsané do samotného stvoření. Být svobodný znamená být schopen tato nejvyšší dobra vidět, podílet se na nich a tím si uvědomovat naši pravou přirozenost. Jako křesťané se nechováme ctnostně jen proto, že to Bůh přikazuje, ale také proto, že nám získávání ctnosti pomáhá jasněji vidět Krista, a díky tomu jej pak ukazovat druhým. Raná církev o nic neusilovala víc než o vidění Boží tváře. Všechno ostatní bylo až druhotné.
Pokud je naší největší touhou uzřít Boží tvář a stát se touto cestou podobnějšími Kristu, pak musíme zůstat k tomuto poslednímu cíli zaměřeni.
V Dantově Božské komedii putující hrdina (taktéž zvaný Dante) poznává, že hřích je neuspořádaná láska. Veškerá neuspořádanost začíná tam, kde jsou konečné skutečnosti milovány víc než nekonečný Bůh. Dokonce i láska k dobrým věcem, jako je rodina a vlast, může být zdrojem zatracení, pokud je člověk miluje víc než Boha a hledá naplnění v nich, a ne v tom, který je stvořil.
Zůstat zaměřený na kontemplaci Boha je nesmírně náročné. Poutník Dante zjišťuje, že v životě zabloudil kvůli lásce k ženě jménem Beatrice, jež byla dobrá, pravdivá a krásná, on si však myslel, že je tím vším sama o sobě. Na věčnosti pak Beatrice, která zemřela jako mladá, Danta kárá a říká, že cokoliv v ní bylo dobré, poukazovalo ke Zdroji všeho dobra. Neschopnost vidět to jej málem přivedla ke zkáze.
(Pokračování textu…)
