Můj milý Walafrido,
když se Panna Maria naposled zjevila třem dětem ve Fatimě 13. října 1917, řekla jim: „Jsem Paní růžence.“ Matka Boží se mohla ve Fatimě představit jakýmkoliv ze svých slavných titulů, jimiž ji Církev ctí, ale rozhodla se říci „Jsem Paní růžence.“ Myslím, že právě modlitba růžence je způsob, kterým nás přesvatá Panna chce přivést blíže k sobě. V jejím Neposkvrněném Srdci existuje lék na jakýkoliv smutek, jež na nás může doléhat. Když si z důvodů známých pouze Bohu připadáme osamocení a uvěznění smutkem bez možnosti úniku, Maria sestupuje do tohoto smutku, aby nás posílila svou tichou přítomností.
Španělsky mluvící katolíci ctí la Virgen de la Soledad, Pannu Samoty, někdy také nazývanou Nuestra Señora de las Angustias, Panna Maria úzkostná. Tyto tituly, jimiž Marii uctívají, mají své kořeny ve zkušenosti. Ta, která bez ztráty naděje protrpěla samotu a sklíčenost Bílé soboty, neslyšně vchází do tajných míst, kde osamoceni truchlíme, a beze slov nám nabízí útěchu své přítomnosti.
Naučil jsem se, milý Walafrido, že když vytrvám v modlitbě růžence, i když nezažiji žádnou okamžitou úlevu, Maria je se mnou v mém smutku. Kdykoliv Kristus trpí ve svých údech, i v těch nejmenších, Maria je v nich přítomná. Nebojí se temnoty. I když nabízí pomoc daleko převyšující naše představy, někdy klade všechny léky stranou a přichází jen proto, aby prostě byla s námi. Stejně tak, když všechny jiné léčby přicházejí vniveč, vždy je zde jeden lék, jež nikdy nezklame: utíkat se k Marii. Některé druhy skleslosti jsou odolné vůči všem lékům, s výjimkou uchýlení se k Marii. To je alespoň má zkušenost. Znáš báseň Paula Claudela La Vierge à midi? Úvodní verše této básně vyjadřují něco z toho, co se pokouším říci:
Je poledne. Vidím kostel otevřen. Je třeba vejíti. Vcházím.
Matko Ježíše Krista, modlit se nepřicházím.
Nemám co podávat, nemám oč prosit v touze.
Přicházím, Matko, na tebe hledět pouze.
Plakat blahem a na tebe hledět,
že jsem tvůj syn a že jsi tady, vědět.
Svatý Jan Kasián dobře znal onen druh smutku, jež člověka znenadání a nevysvětlitelně přepadne. Člověk má pocit, že se mu všechno docela dobře daří a najednou je všechno špatně. Takto to popisuje svatý Jan Kasián:
Jindy se však do této zhouby řítíme, aniž nás k tomu pohánějí nějaké zřejmé příčiny. Z ponoukání prohnaného nepřítele nás najednou tísní takový zármutek, že nemůžeme s obvyklou přívětivostí přijmout ani návštěvu lidí nám milých nebo lidí, které potkat potřebujeme. Ať k nám při běžné rozmluvě pronesou cokoliv, budeme to pokládat za nevhodné a zbytečné. Nedočkají se od nás žádné vlídné odpovědi, protože naše srdce bude plné žlučovité trpkosti.
Více než sedm set let po svatém Janu Kasiánovi, anglický opat, svatý Aelred z Rievaulx (1110–1167) takto popisuje smutek, jenž jej přepadl, a lék, který objevil v Božím slově:
Jak často, dobrý Ježíši, se den nachyluje k večeru, jak často se denní světlo drobné útěchy ztrácí před temnou nocí nesnesitelného zármutku? Všechno se v mých ústech mění v popel, kamkoliv se podívám, vidím hromadu starostí. Když ke mně někdo promluví, téměř neslyším, když někdo zaklepe, takřka to nevnímám. Mé srdce zkamenělo, můj jazyk zdřevěněl, mé oči vyschly. Co pak?
Svatý Aelred nalezl útěchu v tom, čemu říká pole Písma svatého. Ačkoliv opat z Rievaulx v tomto úryvku výslovně nezmiňuje Matku Boží, věděl velice dobře, že nikdo nemůže kráčet v polích Písma, aniž by se setkal s Marií, s novou Rebekou, celou krásnou, plnou milosti. Tak jako Maria je plna Slova, tak je i Slovo plné Marie.
Svatý Aelred píše:
Co pak? Vyjdu do polí abych rozjímal. Znovu pročítám svatou knihu. Zaznamenávám své myšlenky, a najednou mi běží vstříc Rebeka a s ní světlo, jenž je tvou milostí, dobrý Ježíši, jež rozhání chmury, zahání smutek, boří mou zatvrzelost. Brzy pak se vzdechy mění v slzy, které doprovází nebeská radost. Nešťastni jsou ti, kdo utlačováni na duchu, nekráčejí v těchto polích a nenalézají tuto radost.
Svatý růženec je, milý Walafrido, způsob, jímž se můžeme procházet poli Písma svatého. Tajemství svatého růžence nám připomínají, jak náš Pán o sobotě procházel přes pole. „Jeho učedníci měli hlad, a proto začali trhat klasy a jíst“ (Mt 12,1). Když odříkáš své Zdrávasy, Walafrido, a procházíš se polem Písem od jednoho tajemství k druhému, nezapomeň tu a tam utrhnout nějaký klas a jíst. Tak nalezneš pomoc, kterou Ti přesvatá Panna posílá do cesty, aby tě posílila na a zahnala tvůj smutek.
Titul Milý Walafrido – Dopisy duchovnímu synu můžete zakoupit ZDE.