Posted on

Bryan Houghton: Juditin kříž

Přinášíme Vám ukázku z knihy Bryana Houghtona Juditin kříž, která v těchto dnech vychází v nakladatelství Hesperion. Knihu lze objednat v našem e-shopu, kde se rovněž dočtete více informací o autorovi. 

Na víku tuctového zásuvkového prádelníku ležel dřevěný polychromovaný vysoký reliéf z doby kolem roku 1520. Představoval Ukřižování a malí andílci na něm zachytávali krev z pěti ran Kristových do roztomilých malých kalíšků. Do popředí plasticky vystupovaly postavy Panny Marie a svatého Bruna. Pozadí tvořil basreliéf nějakého horského městečka. Celý reliéf byl poměrně velký: asi metr a půl na výšku a metr na šířku.

Judith byla ohromena. Být to někde v muzeu, pečlivě by si ho prohlédla, ale narazit na něco takového ve vetešnictví bylo prostě neuvěřitelné. „Kolik stojí tohle?“ zeptala se.

„Spoustu peněz, slečno. Sám jsem za to musel zaplatit padesát liber. Pod šedesát jít nemůžu. Musel jsem to dostat dolů ze zdi a odvézt si to. Ale když vidím, jak jste mladá, nechám vám to za pětapadesát.“

„Vezmu si to. Odkud to pochází?“

„V Shellinghamu žila jedna stará dáma. Skutečná dáma to byla. Patřila k těmhle katolíkům a měla doma oratoř, tak tomu říkaj. Umřela a všechny její věci se prodaly. Panečku, něco z toho zařízení

 vyneslo pěknou sumičku! V jednom kuse sem chodili kupci z Londýna a Readingu. Ale o tyhle náboženský krámy nikdo nestojí – to už vyšlo z módy. Sám jsem bohabojnej člověk a povídám si, že mě nezabije, když obětuju pět pětek pro Ježíše. Tak za pětapadesát je to vaše.“

***

Jako vzdělaná mladá žena i jako studentka historie Judith o katolicismu nevyhnutelně něco věděla: papežská neomylnost, kardinálové, reálná přítomnost, zpověď, odpustky a tak podobně – věci, které vypadaly naprosto odtržené od reality. Tyto vědomosti jí však v praxi moc nepomohly. Především nebyla zvyklá chodit do kostela, a tak přišla na mši příliš brzy. Nebyl tam nikdo, kdo by jí poskytl nápovědu. Něco se dělá se svěcenou vodou. Namočila do ní ruku v rukavičce, ale dospěla k závěru, že rukavička se má patrně sundat. Ponořila dlaň do kropenky, ale ručník si nevzala a tady žádný nebyl. Mávala kolem sebe rukou, dokud jí neoschla. Pokleknout před svatostánkem: to by mělo být dost snadné. Ano, ale na které koleno, pravé, nebo levé? Po dlouhém přemýšlení klekla na obě, jedno po druhém. Potom nastal neřešitelný problém, kam se vrtnout. Kéž by byl kostel plný a ona mohla stát nenápadně vzadu.

Jenomže byl prázdný. Zůstat stát by bylo hrozně nápadné. V tom mizerném baráku nebyly žádné sloupy, za nimiž by se dalo příhodně schovat. A dále, jsou místa rezervovaná? Je tu nějaká zvláštní lavice pro nekatolíky? Chystala se odejít, když dovnitř vpadla hlučná rodina a zablokovala jediný východ. Starší děti dostaly mince a mladší lepkavá cukrátka. Za nimi se dovnitř tlačila skupina, která zaplňovala malé nádvoří. Poznala jednu dívku z koleje, kterou obzvlášť neměla ráda, takže si nemohla razit cestu ven, aby se s ní nepotkala. Následovala tedy hlučnou rodinu a usadila se hned za ni.

***

Úterý 18.00. U otce. Je bezva. Neuvěřitelně mužný: mužnost z něj přímo vyzařuje. Musel bývat ohromně pohledný; protáhlý obličej, kudrnaté bílé vlasy, černé oči. Pokoj plný knih, papírů, prachu. Spousta zbožných obrazů, ale žádný vkus. Kožešinové pantofle. Krásné ruce: spíš citlivé než rozhodné.

„Tak tedy, milá slečno, jak se jmenujete a jakého jste vyznání?“

„Jmenuji se J. M. a jsem školního vyznání: chození do kaple, zpívání a chichotání.“

 

„A jakého vyznání je vaše rodina?“

„Otec je nepokřtěný baptista a všechna náboženství považuje za kecy. Matka je anglikánka a do kostela chodí, když chce naštvat otce. Můj bratr John je docela zbožný, a když se vyskytne v Anglii, zajde i na večerní pobožnost.“

„A proč jste se rozhodla stát se katoličkou?“

„Nevím – ale jako bych měla nějaká vodítka: a) koupila jsem si krucifix a chci vědět, oč tam doopravdy jde, b) potkala jsem chlapce, který je moc, moc milý, a je to katolík, c) byla jsem na vaší mši: není z tohoto světa.“

Znělo to dost chabě, tak jsem dodala:

„d) Studuji dějiny středověku: plno papežů, biskupů, opatů, světců i darebáků, kteří brali náboženství vážně. Nemohli ty obrovské katedrály a kláštery vybudovat jen tak pro legraci. Co za tím vším je?“

***

Protože Roughamovi byli váženou, odedávna katolickou rodinou, která v šestnáctém století zrodila mučedníka, v sedmnáctém kardinála a v osmnáctém ctihodnou Boží služebnici, a protože Edmund a Judith byli navíc novomanželé, byla pro ně zařízena soukromá audience u papeže. Bohužel to nevěděli, když odjížděli z Anglie, a nevzali si s sebou vhodný oděv, černé večerní šaty s dlouhými rukávy pro Judith a frak pro Edmunda, třebaže audience byla v deset dopoledne. Museli si oblečení vypůjčit. Juditiny šaty byly s drobnými úpravami jakž takž ucházející, ale Edmundův frak byl vybledlý stářím, oblýskaný od čištění a střižený tak, aby se do něj vešel gentleman s objemem pasu oproti Edmundovi více než dvojnásobným.

„Papeži to musí připadat ohromně směšné,“ řekl Edmund, „vidět každý den různé obličeje objevující se ve stejném obalu.“

„Řekla bych, že se na laiky dívá zhruba stejně jako my na kněze. Totéž staré roucho bez ohledu na to, kdo v něm vězí,“ odpověděla Judith.

Každopádně přišli včas a byli náležitě uvedeni do nevelkého předpokoje stěží dvanáct krát dvanáct metrů, přes nějž měl papež procházet. Nemuseli čekat dlouho. Na znamení, které jim dal kulaťoučký monsignor, poklekli. Vstoupil papež Pius XII.

 

Nebyl tak vysoký, jak vypadal na fotografiích, ale právě tak vyzáblý. Černé oči mu plály. Bylo to zanícení? Byla to bolest? Měl ve zvyku dívat se skrze vás, vůbec na vás nesoustředit pohled. Pěkný orlí nos se podobal tomu, jaký asi bude mít Edmund v jeho věku. Ale ta ústa! V klidu se zdála být beztvará a melancholická, téměř rybí, ale dokázala se stočit do jakéhokoli tvaru a náhle se usmát nevinně jako dítě. A konečně ruce, nejkrásnější, jaké Judith kdy viděla. Edmund měl pěkné, aristokratické ruce, ale tak krásné jako papežovy nebyly.

Přistoupil k místu, kde klečeli, a prsty si pohrával s kartičkami, na nichž měl bezpochyby údaje o lidech, jimž poskytoval audience. Jeho angličtina byla úplně plynná, třebaže měla nečekaný americký přízvuk.

„Pan a paní Roughamovi. Pocházíte ze staré katolické rodiny.“ Nepřítomným pohledem se díval do věčnosti. „Vaše rodina jistě velice trpěla. K vašim předkům patří beato Gregorio. Snášet utrpení sám, okamžik za okamžikem, je snadné. Ale trpět se svou ženou, s dětmi, beznadějně, z generace na generaci, to je to, co dokázali angličtí katolíci. Jsou drazí Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu i srdci našemu.

Paní Roughamová, jste novomanželka. Pomodlíme se obzvlášť za to, abyste měla mnoho dětí, které dokážou snášet utrpení, které necouvnou před křížem. Lidé se přestali dívat na kříž. Kněží ho vyženou ze svých kostelů. Vy se na něj dívejte. Své děti naučte se na něj dívat.

Z milosti Boží pronásledování katolíků v Anglii skončilo, ale utrpení nemá konec. Zjistíte, že nepřítel je uvnitř Církve, ne venku. Z naší vyvýšené pozice na vrcholu Skály ho vidíme přicházet. Budete trpět víc než vaši předkové, pane Roughame, ale oni vám musejí zůstat příkladem. Člověk má jen jednu vznešenost: ušlechtile nesené utrpení.“

Posted on

Mlčet nestačí

Raymond Leo kardinál Burke
v rozhovoru s Guillaumem d’Alançon

Knižní rozhovor s kardinálem, o němž mnozí mluví, ať již v souvislosti s obranou katolické nauky o nerozlučitelnosti manželství nebo s tradiční mší svatou. Guillaume d´Alençon se rozhodl mluvit nikoliv o něm, ale s ním, a ukázat čtenáři, že kardinál Burke je víc než jen vlečka.

Kniha vychází s předmluvou doc. Tomáše Machuly.

 

Ukázka z knihy:

Jaká byla vaše kněžská služba?

Hned po svém svěcení 29. června 1975 jsem byl jmenován kaplanem katedrály naší diecéze. V katedrále se denně sloužily čtyři mše svaté, v neděli šest. Byla také centrem svátosti pokání. I když v mnoha farnostech se od praxe pravidelné zpovědi upustilo, v katedrále bylo každý týden na rozpisu mnoho hodin zpovídání. Časem jsem si uvědomil, že ke zpovědi přichází stále méně věřících v důsledku toho, že se v Církvi obecně rozšířil pocit, že pravidelná zpověď již není namístě. Nadřízení, jimž jsem podléhal, mě požádali, abych se více věnoval katolickému školství. Po dvou letech jsem byl pověřen výukou náboženství na katolické střední škole a přitom byl nadále kaplanem ve farnosti. Při výuce dětí na katolické základní a střední škole jsem zjistil, že velký počet jejich rodin nechodí v neděli do kostela, že se pravidelně nezpovídají a že v rodinách je jen malý, ba žádný modlitební život. Snad nejvíce mě šokovala náboženská negramotnost mnoha dětí, které jinak byly inteligentní a dobře vychované. Vzpomínám si na jednu příhodu: při hodině náboženství, kde byli mladíci a dívky asi šestnácti- či sedmnáctiletí, z nichž většina navštěvovala katolickou školu už zhruba jedenáct let, jsem se zmínil o pátém přikázání. Jeden z žáků zvednul ruku a ptal se, co to je, a proto jsem vyzval ostatní, aby mu pomohli. Páté přikázání neznal ani jeden. Neznali svátosti a tak dále. Nikdy jsem nepochyboval o závažnosti úkolu, který mi byl svěřen, totiž vyučovat katechismus do co největší hloubky. Jedním z velkých problémů byl nedostatek bezpečných katechetických materiálů. I pokyny takzvaných profesionálních katechetů měly do užitečnosti daleko.

Prvních pět let mé kněžské služby bylo obdobím intenzivní pastorační činnosti. Mohu upřímně říci, že tyto roky moje kněžské povolání opravdu utvrdily, a to díky kněžím, s nimiž jsem spolupracoval. Na události tohoto prvního období své kněžské služby často s radostí vzpomínám.

Jak došlo k vašemu povolání k biskupské službě?

V září 1989 jsem byl z diecéze povolán k Nejvyššímu tribunálu Apoštolské signatury jako obhájce svazku. Zůstal jsem tam do února 1995. Počátkem prosince 1994 přišel do mé kanceláře sekretář Apoštolské signatury, jímž byl dnešní kardinál Zenon Grocholewski, a oznámil mi, že mě chce okamžitě vidět prefekt, kardinál Gilberto Agustoni. Bavit se přímo s prefektem nebylo zvykem, a tak jsem se bál, že jsem se tak či onak dopustil nějaké pracovní chyby, zejména vzhledem k některým obtížným případům rušení farností ve Spojených státech. Jakmile jsem vstoupil do jeho kanceláře, prefekt mě informoval, že mě Svatý otec Jan Pavel II. jmenoval biskupem v La Crosse, mé domovské diecézi. Ohromilo mě to, doslova jsem oněměl. Prefekt ihned dodal, že celá věc byla důkladně uvážena a že nemám mít pochybnosti ani obavy. Nikdy nezapomenu na jeho slova: „Kříž, který ponesete vnitřně, bude vždy těžší než ten, jenž budete nosit navenek.“ Vyzval mě, abych se vrátil do své pracovny a napsal Svatému otci dopis, jímž úřad biskupa v La Crosse přijmu. Odebral jsem se tam, ale nějakou dobu jsem nebyl schopen nic napsat. Dolehl na mě pocit tíže biskupského úřadu. Pomodlil jsem se a vrátil se mi pokoj i důvěra. Jestliže mě Bůh volá, abych přijal tuto novou a o mnoho těžší odpovědnost v Církvi, musím se spolehnout na jeho milost.

Dne 6. ledna 1995 mě papež Jan Pavel II. vysvětil na biskupa. Když jsem dokončil svou práci na Apoštolské signatuře, vrátil jsem se do své diecéze, kde jsem byl jako biskup instalován 22. února 1995.
V úřadu biskupa v La Crosse jsem strávil téměř devět let. Byla to léta intenzivní pastorační činnosti pod rozhodným a hlubokým vedením papeže Jana Pavla II. Jednou z největších výzev byla podpora povolání ke kněžství a řeholnímu životu. Rovněž zde byly všechny oblasti nové evangelizace, k níž papež Jan Pavel II. vytrvale Církev vyzýval.

Jaké vlastnosti by v sobě měl biskup podle vás rozvíjet?

Připadá mi, že nejdůležitějšími vlastnostmi, o něž by měl biskup usilovat, jsou pokora a důvěra. Pokora mu dovolí poznat, že je ve všem nástupcem apoštolů a že svůj úřad musí vykonávat v poslušnosti Kristu a Kristovu náměstkovi na zemi, římskému papeži. Důvěra mu umožní kráčet kupředu v obtížné situaci dnešní doby, neboť bude vědět, že Pán může způsobit, aby i tak nedostatečné úsilí biskupa neslo plody ku prospěchu všech jeho věřících.
Od počátku své biskupské služby jsem měl zejména velmi silný pocit, že je důležité, abych veškerou svou otcovskou pozornost věnoval kněžím a seminaristům, stejně jako těm, kdo mají povolání ke kněžství, ale dosud nevstoupili do semináře.

Úkolem biskupa je být pastýřem celého stáda ve své diecézi, tento úkol by však nemohl vykonávat s úspěchem, nebýt velkého počtu kvalitních kněží, kteří mu pomáhají. Občas jsem byl kritizován za to, že nevěnuji dostatečnou pozornost laikům. Odpovídal jsem, že právě pastýřská péče o laiky mě vede k tomu, že věnuji tolik pozornosti těm, kteří jim pak budou sloužit jako kněží přímo. Samozřejmě jsem však mnoho času strávil i otázkami týkajícími se laiků. Často jsem se s nimi setkával jednotlivě i ve skupinách.

S jakými největšími problémy jste se jako biskup setkával?

Byla to dotírající sekularizace, která bohužel pronikla i do života Církve. Obsah náboženské výuky se po několik desetiletí nebezpečně ochuzoval, což věřícím bránilo vnášet do kultury křesťanské svědectví. Také formace seminaristů byla oslabena a ztrácela orientaci, a to již od doby, kdy jsem byl v semináři já. Kněží proto často zjišťovali, že jsou bez vlastní viny špatně připraveni na náležitou výuku a výchovu. Samozřejmě existovali i starší kněží, jimž se ještě dostalo solidní věroučné formace i životní disciplíny, ti však byli přivedeni k jejich zpochybnění ve jménu „ducha koncilu“.

Posted on

In sinu Jesu

Před deseti lety, v roce 2007 začali uprostřed ticha adorace k srdci jednoho kněze promlouvat Pá, Matka Boží a svatí. Z těchto slov se zrodila kniha In Sinu Jesu, jejíž stránky promlouvají přímo doprostřed potřeb člověka naší doby a pomáhají mu prohloubit vztah k Pánu.

Sám autor o vzniku knihy píše takto:

Zde je přepis záznamů z mých deníků, které jsem začal zapisovat v roce 2007. Slovník a styl jsou mé, ale podstata toho, co jsem zaznamenal, přicházela v modlitbě bez jakéhokoliv úsilí nebo předcházející reflexe z mé strany. Jednalo se o vnitřní pobídky k tomu, abych zapisoval – a psal jsem, dokud inspirace neskončila. Po dopsání se dostavila milost tichého sjednocení s Pánem nebo s Pannou Marií. Někdy přicházela také „slova“ od svatých nebo od lidí svatého života.
Ačkoli jsem chvílemi měl pochybnosti o autenticitě toho, co se děje, můj duchovní otec to identifikoval jako gratia gratis data, jako milost zdarma darovanou. Mohu pouze říci, že slova přicházela pokojně, v rychlém sledu a bez námahy. Tím nemyslím, že by vycházela z mého nitra, ale spíše z toho, co jsem zakoušel jako objektivní, leč důvěrnou přítomnost našeho Pána, bezprostředně vztaženou k jeho skutečné přítomnosti v Nejsvětější svátosti. Právě v této jeho eucharistické přítomnosti se odehrávaly tyto rozhovory, jimiž jsem byl stále více vtahován do světla jeho Tváře a ohně jeho Srdce.
Jsem si vědom délky některých vět. Není to odrazem jazyka našeho Pána, neboť on nekomunikuje literárními prostředky. Slova přicházela rychle, ale nesla podobu skutečností, které se postupně odkrývaly. Nevím, jak bych to jinak vysvětlil.
Má vlastní zbožnost je bytostně liturgická. Nicméně od té doby, co mi byla diagnostikována vážná nemoc, jsem silně přitahován k adoraci Nejsvětější svátosti, k odčiňování za kněze a zejména k tajemství Tváře našeho Pána skryté pod svátostným závojem. Je to něco, co se již vyskytuje v tradici, kupříkladu v Adoro te devote svatého Tomáše.
Tyto texty přinesly ovoce v mém vlastním životě a v životech druhých, zejména kněží, s nimiž jsem je, na doporučení svého duchovního otce, sdílel. I přes mou zdrženlivost a touhu po anonymitě v souvislosti s tímto deníkem, mi sám Pán opakovaně řekl, že jeho slova zprostředkují požehnání, vedení a útěchu mnoha dnešním křesťanům a zejména jeho milovaným kněžím.
S vděčným srdcem plným očekávání, s radostí vkládám tento deník do rukou všech čtenářů, které si Pán a jeho Matka vyvolili, připojuji své kněžské požehnání a modlitbu, aby jeho četba přinesla bohaté plody.

Ukázka z knihy

středa 15. dubna 2009

Cesta, kterou jsem před tebou vytyčil, je cestou adorace. Kráčej po ní ve světle mé eucharistické Tváře a uvidíš, že vede přímo do mého otevřeného Srdce. Po této stezce bych chtěl vést všechny své kněze. Chci, aby kráčeli ve světle mé Tváře, zanechali vší temnoty a netoužili po ničem tolik jako po spočinutí v mém otevřeném boku.
Mé probodené Srdce je pramenem čistoty, uzdravení a svatosti pro všechny mé kněze. Tolik si přeji, aby přicházeli k mému otevřenému Srdci ve svátosti mé lásky. Postačí, když ke mně přijdou, i kdyby byli unavení a beze slov nebo procítěných myšlenek. Už jen tímto prostým úkonem, tím, že přijdou, mi dokazují svou lásku a sdělují mi touhu, abych je uzdravil a očistil jejich duše.
Musíš se naučit setrvávat v mé přítomnosti, zůstávat zde tak dlouho, jak jen můžeš, neboť to je sám základ života, k němuž jsem tě povolal. Když mě opouštíš a kráčíš za jinými věcmi, rozřeďuješ tím mou obrovskou milost, kterou jsem ti udělil, když jsem tě přivedl sem, abys byl knězem, jenž se klaní mé eucharistické Tváři. Uzdravení a očištění mnoha kněžských duší závisí na tvé věrnosti tomuto povolání k adoraci a odčiňování. Vložil jsem na tvá ramena vážnou zodpovědnost za uzdravení tvých bratří kněží a za návrat mnoha z nich k mému otevřenému Srdci. Jejich uzdravení a posvěcení závisí na tvé lásce k nim a na vyjádření této lásky ve věrnosti adoraci. Rozhodl jsem připojit tě v práci na tomto díle k sobě a k mé přesvaté Matce. Nejsi sám. Je mnoho dalších duší, které jsem povolal k tomuto životu adorace a přinášení náhrady za mé milované kněze. Máš však svůj úkol v tomto plánu mé milosrdné lásky, který nemůže splnit nikdo jiný než ty. Jak vidíš, počítám s tebou.
Neboj se. Dám ti milost, abys dokázal být věrný všemu, co od tebe žádám. Nejsi to ty, kdo vykoná velké věci pro mé kněze, ale já, jenž v tobě žiji jako v humanité de sucroît †, v dalším lidství, poznačeném mým kněžstvím, dalším lidství, v němž se mohu nabídnout Otci a vylévat sebe sama pro duše.
To je povolání každého kněze: dovolit mi žít v něm své poslání věčného kněze a oběti. Tímto způsobem jsem již od počátku hodlal zachraňovat duše a vzdávat slávu svému Otci. A je to také důvod, proč jsem se v onu noc před svým utrpením modlil, aby mí apoštolové byli jedno se mnou, jako jsem já jedno s Otcem. Modlitba, kterou se modlíváš po svatém přijímání, je inspirována mou vlastní modlitbou za všechny mé kněze:

Ó můj milovaný Ježíši,
sjednoť mě s Tebou,
mé tělo s Tvým Tělem,
mou krev s Tvou Krví,
mou duši s Tvou Duší,
mé srdce s Tvým Srdcem,
a vše, co jsem, se vším, co jsi Ty,
abys mě spolu se sebou, Ježíši,
učinil jedním knězem a jednou obětí
obětovanou ke slávě Tvého Otce
z lásky pro Tvou nevěstu, Církev,
za posvěcení Tvých kněží,
za obrácení hříšníků,
na úmysly papeže Benedikta XVI.
a v bolestném odčinění mých nesčetných hříchů proti Tobě
ve Tvém kněžství
a ve svátosti Tvé lásky.
Amen.

 

Posted on

Bůh, nebo nic

Kde se mohou potkat domorodec ze západoafrické vesnice, francouzský seminarista, jeruzalémský odborník na starosemitské jazyky, putující misionář, arcibiskup ze země stižené diktaturou, prezident světové charity a muž v čele vatikánské kongregace? Kde?sarahcz_cover_0923s V  Robertu Sarahovi. Je to kardinál s duší kontemplativního mnicha, jehož slova o nežvanivé, naslouchavé modlitbě zvou k vnitřnímu životu. Je to vědec s vírou dítěte, který byl sice schopen napsat práci na téma „Izaijáš ve světle semitské lingvistiky severozápadní jazykové skupiny“, ale který dosud bere vážně každou větu katechismu, jemuž ho učili otcové spiritáni u kříže uprostřed vesnice. Je to muž mlčení, jenž se nebál být hlasitým oponentem guinejského komunismu. Kde vzal sílu? „Každé dva měsíce jsem odjížděl úplně sám na nějaké naprosto izolované místo. Tři dny jsem se postil bez vody a bez jídla. Chtěl jsem být sám s Bohem, abych s ním mohl důvěrně rozmlouvat. Z Konakry jsem si s sebou nebral nic, jen Bibli, malé příruční zavazadlo s potřebami ke mši sv. a nějakou knihu duchovní četby.“ Na podobnou radikalitu nejsme v prostředí poněkud povadlého, v kavárnách a konferenčních sálech pěstovaného evropského katolictví zvyklí. Tento Afričan prorokuje pro Evropu. Mluví k ní ústy živé, až živelné Církve černého kontinentu, kde bylo roku 1900 katolíků 2 miliony a teď je těch milionů 185. Africká vitalita se však v kardinálovi potkává s celými staletími západní (a na Západě zapomenuté) křesťanské moudrosti. Spolu se svatými se Sarah diví narcistní kultuře dneška. Nehledí na ni s hněvem ani stařeckým škarohlídstvím, ale spíš se smutkem lidí, kterým je zatěžko pochopit, jak lze nechtít Boha: „Je smutné, dožaduje-li se někdo neomezených rozkoší, třebaže největší radostí je prostě zůstávat s Bohem a dát se od něj zahrnovat světlem a čistotou.“

Ve spolupráci s Kartuziánským nakladatelstvím připravujeme knihu kardinála Roberta Saraha, prefekta Kongregace pro bohoslužbu, s názvem Bůh, nebo nic.

Kniha vychází 25. listopadu 2016.

 

SVĚDECTVÍ

„Knihu Bůh, nebo nic jsem si přečetl s velkým duchovním užitkem, radostí a vděčností. Vaše svědectví o Církvi v Africe, o Vašem utrpení v době marxismu a o duchovním životě vůbec je dojemné a pro Církev, která je na Západě poněkud duchovně ochablá, velmi důležité. Vše, co jste napsal o ústředním místě, které náleží Bohu, o slavení liturgie, o mravním životě křesťanů, je neobyčejně závažné a hluboké. Vaše odvážné odpovědi na problém genderové teorie objasňují zásadní antropologickou otázku ve světě, nad nímž se stahují mračna.
emeritní papež Benedikt XVI.
Z dopisu kardinálu Robertu Sarahovi

„Pozoruhodné svědectví katolické víry  tváří v tvář mnoha vážným problémům současnosti.“
kardinál Raymond Leo Burke
Patron Suverénního řádu maltézských rytířů

Proč je dobré číst knihu Bůh, nebo nic? Protože kardinál Sarah zde strhujícím způsobem líčí své obdivuhodné životní osudy. A nejenom! Kardinál je člověk bystrého rozumu a jemného srdce, na vysoké kulturní a teologické úrovni, a na prvním místě muž Církve a Boží. Čteme-li proto rozhovory s ním, jsme obohaceni kulturně a teologicky, dostává se nám pronikavého pohledu na situaci v Církvi a ve světě včetně dobrých kritérií pro její pravdivé hodnocení, a především jsme utvrzeni ve své oddanosti Církvi, modlitbě a Bohu.
fr. Štěpán Maria Filip OP

Posted on

Fulton Sheen: Sedmero hlavních hříchů

fulton_j-_sheen_nywtsArcibiskup Fulton J. Sheen (1895-1975) se řadí mezi nejvýraznější postavy amerického katolictví 20. století. O kráse katolické nauky uměl promlouvat s přitažlivou přímočarostí a duchovní hloubkou, která dokázala oslovit zástupy televizních diváků i rozhlasových posluchačů. Patřil mezi přední mediální osobnosti, aniž by se však přiváděním druyhým k Bohu sám od Boha vzdálil. Roku 2002 byl oficiálně otevřen proces jeho svatořečení.

Českému čtenáři představíme tohoto u nás dosud málo známého velikána stručnou a hutnou duchovní klasikou, která dovedně propojuje sedmero hlavních hříchů se sedmerem posledních Kristových slov na kříži. Základní duchovní nemoci – pýcha, lakomství, smilstvo, závist, nestřídmost, hněv, lenost – se zde potkávají s jediným lékařem, s trpícím Spasitelem. Kniha, která všem, kdo jsou tísněni hříchem, předkládá bezpečnou cestu ke svobodě, vyjde k postní době 2017.

Posted on

Povstávání z prachu

Co schází pokoncilním pokusům o obnovu liturgického života Církve? Proč se mladí vracejí ke staré mši svaté? Je to móda, která pomine? Pohroma, anebo obroda? Americký akademik Dr. Peter Kwasniewski v knize Povstávání z prachu – Tradiční liturgie a obnova Církve ostře, trefně a přitom bez zapšklosti líčí liturgickou krizi, která katolictví postihla, i cestu ven prostřednictvím návratu k odhozeným pokladům.

Kniha vychází na začátku října 2016.

V polovině října se uskuteční prezentace této knihy za účasti autora v Praze a Olomouci. Podrobnosti naleznete ZDE.

 

Posted on

Ztracení – Kolaps katolické kultury

Roku 2002 otřásl Spojenými státy a celým světem skandál spojený s krytím sexuálního zneužívání v katolické církvi. Kartuziánské nakladatelství (www.kartuzianbrno.cz) a Hesperion v souvislosti s touto otázkou společně připravili k vydání knihu amerického katolického novináře Philipa Lawlera Ztracení s podtitulem Kolaps katolické kultury. Autor se ptá po příčinách zmíněné krize, mapuje její průběh a hledá cestu k jejímu řešení.  Vyhýbá se laciné apologetice i laciné kritice: nelíčí to, co je v Církvi nemocné, jako zdravé, ale zároveň nechce ničit, ale pomáhat Nevěstě Kristově k uzdravení. Kniha vyšla na konci června 2016, objednávejte zde.

Posted on

Křesťan a islám

Krestan_a_islam_obwebHesperion vydává brožuru „Křesťan a islám“, v níž se čeští teologové a filosofové zamýšlejí nad aktuální problematikou postoje křesťanů vůči islámu. Vzhledem k aktuálnosti tématu jsme se rozhodli nabídnout celý text brožury volně ke stažení a k šíření v elektronické podobě. V případě, že máte zájem o tištěnou verzi (vhodné zejména pro farnosti, školy, společenství, knihovny, apod.), můžete si brožuru OBJEDNAT ZDE.

Na přípravě brožury se podíleli: M. Cajtahaml, P. Dvořák, D. Heider, E. Krumpolc, T. Machula, D. D. Novotný, C. V. Pospíšil, J. Štěpán, J. Vogel, J. Vokoun.

 

Posted on

Kněží pro třetí tisíciletí

Ve spolupráci s Kartuziánským nakladatelstvím vychází na konci března 2016 překlad knihy newyorského arcibiskupa kardinála Dolana Kněží pro třetí tisíciletíTěchto čtyřiadvacet promluv o ctnostech pronesl autor ještě jako rektor semináře ke svým bohoslovcům na North American College v Římě.

Nejedná se o odborný text, ale o živě znějící, místy humorná – a přitom teologicky a spirituálně hluboká – zamyšlení nad nosnými prvky křesťanského a kněžského života. Čeští kněží knihu obdrželi k Velikonocům 2016 od svých biskupů. Text však ve své praktičnosti a přímočarosti osloví i řeholníky a laiky, kteří mají zájem o růst v duchovním životě.